O Wiesbadenské úmluvě

Bernd Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, který se konal v r. 2009, poměrně široce mluvil i o wiesbadenské dohodě. Označil ji za vizionářský dokument, jímž sudetoněmecká národnostní skupina učinila velký krok k českému národu a zvláště pak k úpravě budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci. V jednom z následujících svých vystoupení B. Posselt uvedl, že sudetští Němci jsou připraveni k dialogu, jenž by alespoň orientačně měl vycházet právě z wiesbadenské dohody…

Pokud jde o signatáře dohody, pak především je třeba zdůraznit, že generál Lev Prchala nebyl českým vlastencem, ale pouze, slušně řečeno, fašizujícím generálem, který se obklopil českými kolaboranty s nacisty. Druhým signatářem za „svobodné exilové Čechy“, jak se vyjádřil Posselt, byl Vladimír Pekelský, člen Vlajky, zatčený v r. 1945 za kolaboraci s Němci, jemuž se podařilo v r. 1946 utéct z vězení a dostat se do západního Německa.

Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, Československý národní výbor jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem. Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. Po únorovém puči v ČSR vznikla v březnu 1948 Česká národní skupina pro Západní Německo. V únoru 1949 byla založena Rada svobodného Československa (RSČ), která se stává představitelkou Čechů a Slováků v exilu.

Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik. Český národní výbor byl jedinou „českou“ skupinou mající styky se sudetskými Němci a která byla ochotna jednat s nimi o budoucím vzájemném vypořádání se ve svobodné Evropě.

Proti této úmluvě se negativně vyslovila Rada svobodného Československa (RSČ). Ze strany sudetských Němců dochází k pokusu k jednáním o otázce jejich osudů ve svobodné Evropě. Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého Landsmannschaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkova zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata–Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci. Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace, a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. Další jednání se však již neuskutečnila. Jak pro československou emigraci, tak pro domácí československé politiky otázka sudetských Němců byla vyřešena jejich odsunem. Na těchto pozicích většinová česká politika zásadně zůstává dodnes.

Po vzniku Charty 77 a zasedání ve Franken 1978, svolala Ackermann–Gemeinde spolu s Opus bonum, někteří chartisté začali přehodnocovat odsun a úlohu tzv. sudetských Němců. “ Právo na dějiny“ byl dokument Charty 77 11/84, který otevřel stavidla k přepisování našich dějin, jež zatím velmi málo úspěšně se snažil převyprávět sudetoněmecký landsmanšaft (sborník Hlasy k českým dějinám, redigoval doc. Dr. Luboš Kohout, CSc., , pojednává o této problematice blíže.) Do popředí se dostaly i otázky úlohy katolické církve v našich dějinách a habsburská monarchie. Tzv. Danubius i Bohemus působili velmi účinně v tomto směru.

Kam až jsme se v této „transformaci“ dnes dostali, nejlépe vypovídá např. skutečnost, že náš bývalý ministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg, nemluví o odsunu, přesídlení či transferu, ale o vyhnání sudetských Němců, a to zcela s rozporu s terminologii Postupimské dohody, atd.

Jako ministr zahraničních věcí by však měl vědět, že za vyhnání stát, který ho provedl, nese odpovědnost a je povinen vyhnaným nahradit škody, které jim vyhnáním vznikly. Vyhnání je jednostranný akt jednoho státu, který je v rozporu s mezinárodním právem.

Odsun, přesídlení, transfer byl proveden na základě rozhodnutí vítězných mocností a v souladu s jimi stanovenými principy.

I povídání pana ministra o kolektivní vinně je zcela scestné.

Němci, převážně i s rodinami, a bylo jich tisíce, utekli z našeho území ze strachu před trestem za zločiny, které spáchali, ještě před koncem války..

Další tisíce antifašistických Němců, na něž se odsun nevztahoval, odešlo z Československo do Německa, sovětské i americké okupační zóny, dobrovolně a samozřejmě za zcela jiných podmínek než Němci podléhající odsunu. Měli celou řadu výhod. V Německu se podíleli na výstavbě nových demokratických správních i jiných orgánů. V tehdy ještě v ne denacifikovaném Německu byli vítanou posilou.

Přesto po odsunu německého obyvatelstva čítala německá menšina na našem území přes 200.000 lidí.

Z uvedeného jasně vyplývá, že při odsunu jsme nerozhodovali na základě kolektivní viny.

V posledních svobodných volbách v Československu květnu 1938 se vyslovilo pro nacisty asi 90% německého obyvatelstva.

Přes tyto skutečnosti řada médii neustále tvrdí nepravdy. Proč asi? Komu tím slouží?

České národní zájmy jsou jim cizí.

Připravil dr. O. Tuleškov